Můj názor je: braňte se. Mezi daňovými poradci totiž nepanuje úplná shoda ohledně toho, jestli by měl daňový subjekt reagovat a aktivně se zapojovat v situaci, kdy v probíhajícím daňovém řízení má povinnost prokazovat správce daně. Typicky se bavíme o podezření, že daňový subjekt mohl či měl vědět, že se účastnil daňového podvodu.
Já jsem zastáncem názorového proudu, že by se daňový subjekt ve vlastním zájmu aktivně zapojit měl. Důvod je prostý… Za běžných okolností bych zde své důvody popsala, ale nedávno to za mě udělal Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí 9 Afs 194/2017 ze dne 24. 5. 2018. Stačí tedy citovat:
„Nevyvrací-li daňový subjekt zjištění správce daně, nenabízí-li jiné možné varianty skutkového děje, nerozporuje-li dosud učiněné závěry, do jisté míry tím může za určitých okolností zjednodušit důkazní pozici správce daně.“
„Pokud správce daně prokáže objektivní okolnosti svědčící o vědomosti daňového subjektu o účasti v řetězci zasaženém podvodem na DPH a daňový subjekt k tomu žádnou kvalifikovanou obranu nenabídne, nelze po správci daně vyžadovat, aby za daňový subjekt domýšlel všechna myslitelná tvrzení či možné skutkové verze a v rozhodnutí se s nimi vypořádal. Totéž platí o situaci, kdy daňový subjekt sice o tom, že se svými transakcemi účastní podvodu, nevěděl, ale jen proto, že se nechoval s mírou obezřetnosti, kterou by bylo možné po daňovém subjektu v obdobném postavení a situaci spravedlivě požadovat… „
„Čím větší aktivitu, a to aktivitu kvalifikovanou, však daňový subjekt při své obraně vyvine, tím větší nároky budou kladeny na správce daně, který je povinen svá dosavadní zjištění obhájit a případné vzniklé pochybnosti odstranit.“